Bull terier

Przegląd

Jaki jest Bull terier?

Charakter i aktywność

Charakter

Díky svému klabonosému profilu je bulteriér vzhledově naprosto unikátní a nezaměnitelný. Děti si ho občas pletou s legrační miniaturní kravičkou. Někteří dospělí nad ním posměšně kroutí hlavou, co že je to za podivného a zdeformovaného psa. U jiných lidí vzbuzuje bulteriér a priori strach a obavy, prohloubené negativní kampaní v médiích a opakovaným odkazováním na jeho původní využití v aréně. Patří bohužel mezi psí plemena, která mají kromě skalních obdivovatelů rovněž řadu odpůrců.

Jako důsledek jedinečně kombinovaného odkazu buldočích a teriéřích předků koluje tomuto psímu dobrodruhovi v žilách pestrý koktejl těch nejlepších psích vlastností, stejně jako drobná špetka nešvarů, typických pro výchozí plemena. Pravý bulteriér je tedy zdravě sebevědomý, otevřený, odvážný, bystrý a zvídavý. Stejně jako buldok je to silák, který si čas od času i rád zalenoší. Zároveň je mu vlastní horlivost, ostražitost, velká touha po akci a tvrdohlavost hodná pravého teriéra.

Vůči svému pánovi bývá bulík zpravidla nesmírně oddaný. Špatně snáší odloučení od své rodiny. Je všestranným společníkem, ale nejraději má, když se něco děje. Z velké nudy si dokáže najít vlastní zábavu a má sklony k destruktivnímu chování. Je velmi hravý a přátelský k dětem, menším však může při hře nechtěně ublížit vzhledem ke své robustní konstituci, „vlastní“ děti může mít tendenci chránit před cizími, pokud má pocit, že jsou v nebezpečí. Proto by měl jakýkoliv jeho kontakt s dětmi být vždy bedlivě monitorován dospělou osobou, kterou pes respektuje.

Co se týče vztahu zástupců tohoto plemene k ostatním psům a jiným zvířatům, poměrně rozšířená představa bulteriéra jako psa lačnícího nedočkavě po boji je mylná. Dobře vychovaný a socializovaný bulteriér nemá zapotřebí samovolně napadat jiná zvířata. Obecně se ale nedoporučuje chov dvou jedinců stejného pohlaví. Je-li bulteriér vyprovokován ke rvačce, dokáže být drsným protivníkem s neúprosným skusem čelistí a velkou touhou po přemožení protivníka, která je dána jeho vrozenou souteživostí. Navíc má schopnost dobře snášet vlastní bolest. Důsledný výcvik je naprostou nezbytností pro zajištění perfektní ovladatelnosti psa i v takové situaci, kdy bude čelit lákavé výzvě od neprozřetelného provokatéra.

Potrzeby i wymagania

Pokud se rozhodnete pro bulteriéra, můžete se spolehnout, že se s ním rozhodně nebudete nudit. Jeho zvídavost a nadšení pro vzrušující objevování nových světských potěšení je přímo nakažlivá. Má rád zábavu a je pro každou rošťárnu. Neposkytne-li mu ale vhodné vyžití jeho pán, bulteriér si najde nějakou aktivitu velice rychle sám. Ovšem jen výjimečně se jedná o činnost, která majiteli psa udělá radost. Znuděný bulteriér dokáže, stejně jako někteří zástupci jiných psích plemen ve stejné situaci, vzít zavděk zařízením bytu, které umí velice rychle změnit k nepoznání. Nesnáší dlouhé odloučení, a proto není vhodný pro někoho, kdo by s ním mohl trávit jen minimum času a ponechával ho celé dny opuštěného.

Nejen kvůli špatné snášenlivosti samoty, ale rovněž s ohledem na bulteriérovu krátkou srst a nevelkou odolnost proti prochladnutí při nižších venkovních teplotách, je vhodné jeho umístění uvnitř domu nebo bytu. Naprostý ideál představuje rodinný dům se zahradou, kde má bulteriér během dne větší prostor pro svoje hrátky a dovádění. Za předpokladu, že mu bude věnována dostatečná pozornost a pravidelné množství pohybu se bulteriér výborně zabydlí i v menším bytě, kde bude šťastný díky blízkému sepětí se svými milovanými lidmi. Nejlépe se mu bude spát v měkkém pelíšku, který ho ochrání proti nepříjemným otlakům.

Každý majitel bulteriéra by měl svému psovi nastavit jasná pravidla a prosazovat jejich dodržování důsledně a trpělivě nejlépe hned od prvního dne s novým členem domácnosti. To je pro chovatele často těžký oříšek, vždyť malí bulteriéři dokáží být tak rozkošní, že jim je těžké něco odepřít. Jenže právě v brzkém věku psa se formují nejzákladnější kameny vzájemného vztahu mezi člověkem a jeho psem. Bulteriér je značně chytrý a mazaný, jakmile najde byť jen drobnou trhlinku v nastoleném řádu, dokáže ji bravurně využít po svém. Nepatří mezi psy, kteří poslouchají svého pána jako hodinky, na to je bulteriér až moc velký individualista. S tím je třeba při výcviku počítat a nesnažit se v žádném případě psa jakkoli násilně a hrubě zlomit. Jeho již tak poměrně umíněná hlava by se tím akorát nadobro zatvrdila a vztah mezi pánem a jeho psem by byl závažně poškozen.

Jak již bylo naznačeno při zevrubném popisu bulteriérovy povahy výše, nejlepší start pro budoucí dobré vzájemné kontakty s jinými psy představuje důkladná socializace, s kterou je nutné začít od nejútlejšího věku psa. Naprostou samozřejmostí by mělo být pozvolné seznamování štěněte se psy z okolí. Štěně bulteriéra se bude nejspíš s typickým seběvědomím, bez náznaku jakékoli bázlivosti, zvědavě očuchávat i s o mnoho většími psy. Ale pozor, štěně by mělo přijít do kontaktu jen s takovými psy, o kterých víme, že nejsou na jiné psy agresivní. Negativní zkušenost v citlivém a zranitelném štěněčím období by mohla psa nehezky poznamenat.

Skvělou volbu z hlediska socializace představuje návštěva kvalitního výcviku pro štěňata, kde se pes setkává s pejsky svého věku a jakékoli nežádoucí chování je řešeno za pomoci odborného trenéra. Na většině takových akcí si můžou štěňata také vzájemně pohrát, přičemž se skrze hru učí vzájemné interakci, správným reakcím a porozumění i jen nepatrných signálů v psí řeči. Později je vhodné pokračovat návštěvou dalších kurzů, po dosažení pohlavní dospělosti se můžou při kontaktu s jiným psem hlavně u samců objevovat jisté třecí plochy, které lze eliminovat a usměrňovat právě jen prostřednictvím dobré ovladatelnosti psa a porady se zkušeným kynologem.

Pielęgnacja i żywienie

Pielęgnacja

Pečovat o srst bulteriéra je dosti snadné. Postačí psa průměrně jednou za týden vykartáčovat nejlépe gumovým kartáčem. Pokud chcete minimalizovat výskyt uvolněných chlupů různě po bytě, častějším kartáčováním rozhodně nic nezkazíte. V období línání je ideální vyčesávat starou srst každý den. U bulteriéra není žádoucí časté koupání, s ohledem na zvýšenou citlivost jeho kůže. Kosmetické přípravky mohou způsobit podráždění pokožky, je-li koupání nutné, nejčastěji kvůli tomu, že se pes v něčem nevábném vyválel, šetrnější očistu lze provést za pomoci suchého šamponu.

Nejen srst psa vyžaduje naši pravidelnou péči. Také o chrup našeho psího parťáka je třeba vzorně pečovat a chránit ho pravidelným čištěním před zubním kamenem, který může v pokročilém stadiu psa o zuby dokonce i zcela připravit. Možností je více a lze je libovolně kombinovat. Stačí se informovat u veterinárního lékaře a v dobrém obchodě s potřebami pro domácí mazlíčky. Denně bychom měli psovi velmi jemně a šetrně očistit oční okolí navlhčeným vatovým tamponem. Hlavně bíle zbarveným jedincům se pod očima velice rychle vytvoří nevzhledné hnědé skvrny, nevěnujeme-li očím dostatečnou pozornost. Stejně tak hrozí nebezpečí vzniku zánětu zevního zvukovodu psa, jestliže se do ucha dostanou nečistoty ve velkém množství a my budeme tento fakt přehlížet. Alespoň jednou týdne uši bedlivě zkontrolujeme. Drápky psa udržujeme optimálně dlouhé.

Zdrowie i hodowla

Zdrowie

Průměrná délka života: 10 - 14 let.

Většina zástupců plemene bulteriér má, za předpokladu poskytnutí odpovídající péče ze strany chovatele, velkou šanci dožít se vysokého věku bez závažných zdravotních komplikací. Avšak stejně jako u ostatních psích plemen, také u bulteriéra se vyskytují některá oněmocnění v průměru častěji než ostatní. Určité choroby lze ale v dlouhodobém horizontu jistou měrou ovlivnit zodpovědným výběrem chovných jedinců, což skýtá vyhlídky na zlepšení zdravotní kondice napříč celým plemenem do budoucna.

Mezi fatální zdravotní problémy, které představují pro chovatele bulteriérů jednoho z největších strašáků, patří hned dvě onemocnění ledvin: polycystická ledvina a hereditární nefritis. Obě tyto choroby jsou neléčitelné, v současné době je lze pouze diagnostikovat a snažit se následně minimalizovat jejich dopady. Úskalí a zákeřnost těchto nemocí pro budoucí chov tkví v tom, že se mohou u daného zástupce plemene rozvinout až později, v jeho dospělém, produktivním věku. Každý pes musí být proto před zařazením do chovu podroben důkladnému vyšetření.

Štěně bulteriéra se může narodit s vrozenou vadou srdce, podmíněnou dědičně. Ta má následně určitý vývoj souběžně s tím, jak srdce spolu s celým tělem psa mohutní a roste. Závažnost srdečních potíží variuje, některé z nich svého nositele nikterak neomezují a nevyžadují ani žádný monitoring, jiné mohou být pro zdraví psího pacienta velmi rizikové a musí být proto pečlivě sledovány a korigovány speciálními medikamenty. U bulteriérů se v některých případech objevuje i hluchota, vázaná za určitých okolností na bílé zbarvení. Tento hendikap pochopitelně představuje významné omezení plnohodnotného života psa. Zejména, jsou-li postiženy obě uši.

Bulteriér může trpět i kožními problémy různého charakteru, přičemž platí, že o něco vyšší riziko rozvinutí tohoto druhu potíží hrozí bíle zbaveným jedincům. U zástupců plemene se vzácně vyskytuje také tzv. spinning, který se poprvé projevuje nejčastěji okolo stáří šesti měsíců. Přihlížejícího majitele v blažené nevědoucnosti může důsledek choroby v první chvíli pobavit, neboť se u psa projevuje urputným pronásledováním vlastního ocasu. Těžké případy přitom vedou až k odmítání potravy a musí být řešeny farmakologicky. Mezi další u bulteriéra zaznamenáné choroby patří luxace pately, snížená funkce štítné žlázy, především u minibulteriéra luxace čočky.

Historia i pochodzenie rasy

Když byly v roce 1835 v Anglii oficiálně zakázány psí zápasy, neznamenalo to jejich okamžité vymizení. Pro zainteresované osoby to byl až příliš výnosný byznys, pro fanoušky vysoce vzrušující a oblíbená podívaná, které se nebylo jednoduché vzdát. Psí zápasy tak přestaly akorát být pořádány veřejně a byly přesunuty do utajení a ilegality. Aby mohly zápasy probíhat nadále bez povšimnutí úřadů, změnili se jejich hlavní aktéři.

Z praktických důvodů musela krvavá show získat jakýsi „skladnější“ rozměr. Zatímco dříve byly atraktivní zápasy psů s býky a jinými objemnými zvířaty, nyní se museli fanoušci spokojit s podívanou v menším měřítku, která se mohla bez problémů odehrávat v dostatečně zapadlých interiérech. To, co zápasy ztratily ze své hrozivé velkoleposti dané úctyhodnými rozměry štvaného zvířete, bohatě nahradila vyšší dynamičnost a rychlost, typická pro nový druh krutého boje.

Do improvizované arény začaly být vypouštěny krysy, které měl pes za úkol zneškodnit v rekordním čase. V tomto novém klání však dosavadní psí šampioni honosící se velkými rozměry a značnou mohutností pokulhávali, neboť nebyli schopni vyvinout dostatečně překotnou rychlost a obratnost. Novými favority se stávali psi dobře stavění, ale celkově menší a mrštnější. Pro tento účel byl křížen anglický buldok s lehčími typy teriérů, velkou roli sehrál patrně anglický bílý teriér.

Stěžejní zásluhu na vzniku dnešního bulteriéra nese jednoznačně James Hinks, podnikatel z Birminghamu. Předchůdci moderního bulteriéra neboli bulíka se objevili v Anglii již na počátku 19. století. Máme o nich dokonce i hmotné doklady v podobě maleb od několika anglických autorů včetně E. Landseera, po kterém nese pojmenování plemeno blízké známějšímu novofundlandskému psovi. Avšak teprve o několik desetiletí později podnikl Hinks rozhodující kroky, zaměřené na vybroušení doposud dosti opomíjené exteriérové stránky plemene.

V roce 1862 byl bulteriér poprvé představen coby nové plemeno na výstavě v Hinksově rodišti. Bulteriér vzbudil velký rozruch zejména ojedinělým tvarem hlavy, jenž Hinks zakomponoval do první verze standardu již v roce 1850, a u některých přítomných budil pes dokonce zdání přílišné gracilnosti. O opaku se mohli přesvědčit všichni účastníci každého utajovaného zápasu, ve kterém bulteriéři jednoznačně excelovali.

V roce 1887 byl založen Bull Terrier Club. Panují názory, že z důvodu osobní preference bílé barvy James Hinks favorizoval při výběru chovných jedinců bíle zbarvené psy. Jelikož se ukázalo, že bílé zbarvení s sebou za určitých okolností nese vyšší riziko dědičně podmíněných zdravotních neduhů, začaly se ve 20. století prosazovat další barvy. Nedílnou součástí standardu i nadále zůstává důraz na celkovou vyváženost tělesných proporcí psa při současné absenci striktního omezení velikosti psa prostřednictvím úzce vymezeného hmotnostního a výškového rozmezí, obvyklého pro standardy většiny plemen.

Wygląd i odmiany

Odmiany

Oficjalny wzorzec

Łatwo pomylić z

Stafordšírský bulterier Někteří lidé si pletou bulteriéra se stafordšírským bulteriérem, zřejmě hlavně kvůli společné části názvu a obecnému škatulkování do kategorie tzv. „bojových“ plemen. Vzhledově se zástupci obou těchto plemen již na první pohled liší zejména partií hlavy a čenichu, neboť stafordšírský bulteriér postrádá pro bulteriéra typický klabonos a oplývá v porovnání s ním o poznání širším a plošším obličejem. Navíc jsou u něj vztyčené uši výrazně nežádoucím jevem, zatímco u bulteriéra jsou vzpřímené uši samozřejmostí. Pro oba tyto psy je příznačná svalnatá, mohutná postava, u stafordšírského bulteriéra je na rozdíl od bulteriéra standardem stanoveno výškové i hmotnostní rozmezí.

Americký stafordšírský teriér Také americký stafordšírský teriér bývá s bulteriérem zaměňován, ačkoliv vzhled reprezentantů obou těchto psích plemen je hned na první pohled dosti odlišný i pro laika. Nejnápadnější odlišnosti jsou opět patrné v oblasti hlavy. Americký stafordšírský teriér má středně dlouhou tlamu s výraznými lícemi, užší než stafordšírský bulteriér, s delší nosní partií. Postava amerického staforda je bohatě osvalená a přitom obratná, platí pro ni též standardem jasně vymezené výškové a hmotnostní rozmezí.