Cocker Spaniel Inglese

Panoramica

Com'è il Cocker Spaniel Inglese?

Carattere e attività

Carattere

Toto přátelské plemeno zažívá již po dlouhá desetiletí neutuchající popularitu a patří na žebříček těch konstantně nejoblíbenějších. Vděčí za to nejen své střední velikosti, díky které si ho za společníka volí mnoho lidí toužících po přiměřeně vzrostlém rodinném psovi, ale taktéž svému celkově atraktivnímu vzhledu, umocněnému širokou škálou barevných variant. Přítulný anglický kokršpaněl jako by vypadl z mnoha dětských kreseb, zpodobňujících toho nejopravdovějšího pejska na světě.

Anglický kokršpaněl je inteligentní, veselý a hravý pes, který svou upřímnou spontánní radostí umí strhnout všechny okolo sebe. Svoje veselí dává hojně najevo mohutným máváním ocasem, jež je pro něj naprosto typické. V jeho počínání se odráží požitek ze života a vyvážená dávka temperamentu. Dokáže si plně vychutnat jak aktivní chvíle dovádění venku při hře, tak klidné okamžiky po boku svého pána v pohodlí domova. Tento pes může být občas pořádně tvrdohlavý a popudlivý, při správném vedení ovšem vítězí jeho velká učenlivost.

Určití zástupci tohoto plemene si poněkud libují v nadměrném štěkání, které si sousedi zrovna moc pochvalovat nebudou. Dalším nežádoucím rysem zaznamenaným u některých psů tohoto plemene mohou být sklony ke zvýšené nervozitě. Ve většině případů se ale jedná o výborné a bezproblémové společníky, kteří jsou skvělými kamarády pro lidi všech věkových kategorií, včetně dětí. K těm se dokážou chovat s vytříbenou jemností.

Cura e alimentazione

Cura

Aby se u anglického kokršpaněla plně rozvinula jeho vřelá a přátelská povaha, potřebuje nejprve projít dostatečnou socializací, v jejímž rámci se seznámí s okolním světem a naučí se, jak adekvátně reagovat na různé podněty. Pečlivá socializace je jednou z nedílných součástí správné výchovy. Naprosto klíčový je důkladný výcvik, vedený s důsledností a citem. Negativní metody a tresty vnímá anglický kokršpaněl velmi citlivě, mohou napáchat těžké škody na jeho důvěře v člověka. Při svém původním pracovním zaměření byl anglický kokršpaněl zvyklý rozhodovat se často ve stěžejních momentech sám. Není ochoten uposlechnout příkaz za každou cenu, musí být silně motivován a povzbuzován pamlskem či hrou.

Anglický kokršpaněl potřebuje blízký kontakt se svou lidskou smečkou, v odloučení od ní by byl frustrován a velmi by trpěl. Izolovaný kotec není nic pro něj, skvěle se zabydlí v bytě či domě.

Osrstění tohoto psa vyžaduje pravidelnou péči ve formě důkladného vyčesávání, na které je dobré psa navyknout již od brzkého štěněčího věku. Vhodné je používat na většinu partií těla hustý kartáč, na tlapky a hůře dostupné části těla pak menší hřeben s řídkými zuby, kterým opatrně rozčešeme zacuchanou srst a vyčešeme všechny odumřelé chlupy. Užitečným pomocníkem je masážní rukavice, jejíž použití je většině psů značně příjemné a navíc tato pomůcka zajistí dobré promasírování kůže.

Srst by měla být vyčesávána optimálně obden či po každé procházce, při které došlo k jejímu výraznému zašpinění. Pečlivé vyčesání zajistí odstranění většiny nečistot. Pro udržovaný vzhled psa je nezbytné pravidelné zastřihávání a trimování srsti. Zvláštní péči v tomto směru vyžaduje především oblast hlavy a jednotlivé tlapky, kde je třeba zkracovat příliš dlouhé chlupy mezi polštářky a prsty. Pes by měl být stříhán alespoň dvakrát do roka.

Zvýšenou pozornost věnujeme péči o uši anglického kokršpaněla, které se nezřídka stávají pověstnou Achillovou patou zástupců tohoto plemene. Kontrolujeme pravidelně, zda je zvukovod čistý a prostý jakýchkoliv náznaků počínajícího zánětu. V případě silného zanesení nečistotami používáme k šetrnému vyčištění uší přípravek zakoupený u veterinárního lékaře. Pravidelně psovi čistíme průměrně dvakrát týdně chrup speciální zubní pastou pro psy a nezapomínáme ani na včasné zastřihávání drápků.

Salute e allevamento

Salute

Průměrná délka života: 12 – 14 let.

U anglického kokršpaněla se můžou vyskytovat v poněkud zvýšené míře některá onemocnění, která sužují i zástupce mnoha dalších psích plemen. Mezi nechvalně známé neduhy a obávané strašáky většiny chovatelů psů patří dysplazie kyčelního a loketního kloubu. Zodpovědní chovatelé anglického kokršpaněla cílevědomě usilují o postupnou minimalizaci tohoto nepříjemného zdravotního problému, který je bez odpovídajícího vyšetření u veterinárního lékaře často těžko odhalitelný.

Anglický kokršpaněl dále inklinuje ke kožním onemocněním, která jsou většinou podmíněna dědičně a jejich řešení je někdy poměrně vleklé. Zaznamenán byl i určitý počet alergických reakcí na různé podněty. Vzhledem k postavení a výrazné délce uší je anglický kokršpaněl vystaven zvýšenému riziku problémů se zevním zvukovodem. Tomuto plemeni se nevyhýbá také řada očních chorob (progresivní retinální atrofie, šedý zákal, entropium, ektorpium). U některých mladých jedinců ve věku do dvou let dochází vzácně k selhání ledvin. Dalším spíše zřídka se vyskytujícím onemocněním je epilepsie.

Patrně v důsledku velké popularity tohoto plemene a vysoké poptávky po štěňatech došlo v minulosti ke křížení jedinců, kteří by byli za jiných okolností okamžitě vyřazeni z chovu. Tito psi totiž vykazovali závažné zdravotní problémy v podobě tzv. „syndromu zuřivosti“. Případy, kdy kokršpaněl náhle a bezdůvodně pokousal člověka včetně členů své vlastní smečky, byly poprvé zaznamenány v 50. letech 20. století v Anglii, přičemž nejvíce v nich figuroval kokršpaněl zlatavého zbarvení. Problém s agresivní kousavostí se vyskytl u psů různého věku a po určité době odezněl často stejně rychle, jako se objevil. V současné době je věnována zvýšená pozornost tomu, aby chovní psi nevykazovali ani náznakem sklony k tomuto zdravotnímu problému. Při výběru štěněte je třeba počínat si s nejvyšší obezřetností a volit pouze zodpovědného a seriózního chovatele. I v současnosti představuje anglický kokršpaněl jedno z vděčných plemen pro množitele psů, kteří se ani za mák nezajímají o povahu a zdraví psa či snad budoucí spokojené soužití psa a jeho nového majitele.

Storia e origine della razza

Název „španěl“, jenž od počátku označoval širokou skupinu navzájem příbuzných psů, pochází nejspíše ze starofrancouzského výrazu „espaignol“, který označoval psa ze sousedního Španělska. Konkrétní označení „kokršpaněl“ vzniklo pravděpodobně následkem přímé souvislosti s pracovním využitím plemene. Tito psi byli hojně využíváni během lovu pernaté zvěře, včetně sluky lesní, která se v angličtině nazývá „woodcock“.

Prapůvodní domovinou dávných předchůdců současného anglického kokršpaněla byly vzdálené východní oblasti, o čemž svědčí některé hmotné historické doklady z éry starověké Makedonie. Odtud se předkové jednoho z vůbec nejstarších loveckých plemen dostali na Pyrenejský poloostrov a později dále do Evropy. O výskytu těchto psů v Anglii, kde plemeno prodělalo později rozhodující vývoj, existují věrohodné doklady již z 10. století.

Úplná diferenciace jednotlivých plemen španělů proběhla až v druhé polovině 19. století. Tehdy byla postupně rozdělena jednotlivá plemena španělů tak, jak je známe dnes. Do té doby byli psi dlouhá staletí pouze zevrubně rozdělováni na dvě skupiny podle areálu využití: vodní a polní. Důležitým kritériem, jenž ovlivnil další dělení španělů, byl způsob lovu. Určití psi měli za úkol nadhánět lovenou kořist, další včetně kokršpaněla byli cvičeni k vyplašení lovné zvěře a jejímu následnému aportování.

Anglický kokršpaněl byl zahrnován do širší skupiny polních španělů (v podkategorii malých španělů tohoto druhu) ještě v období, kdy už se začaly v 19. století pořádat na anglickém území první výstavy psů. První chovatelský klub tohoto plemene byl v Anglii založen roku 1873 a plemeno bylo uznáno nedlouho poté. V roce 1883 došlo k přelomovému okamžiku. Anglický kokršpaněl byl poprvé představen v samostatné třídě na výstavě v Ashtonu.

Aspetto e varietà

Standard ufficiale

Possibile confusione con

Americký kokršpaněl Toto plemeno bylo vyšlechtěno v USA a oficiálně uznáno jako samostatné v roce 1946. Od anglického kokršpaněla se vydělovalo pozvolna, když začaly být řadou amerických chovatelů preferovány některé odlišnosti, které angličtí chovatelé považovali spíše za nežádoucí. Dnešní americký kokršpaněl se od anglického bratra liší na první pohled v partii hlavy, neboť hlava amerického kokra je dosti zřetelně klenutá. Dalším výrazným exteriérovým rozdílem je odlišná délka trupu. Americký kokršpaněl se vyznačuje o poznání kratším hřbetem, než má jeho anglický kolega. Rozdíly panují také ve využití psa. Zatímco na evropské půdě a zejména v Anglii zůstalo dodnes zachováno pracovní využití anglického kokršpaněla v poměrně velké míře, na půdě USA bylo toto plemeno od počátku vnímáno primárně jako společenský pes. To souvisí rovněž s ještě honosnější úpravou dlouhé srsti v ušní oblasti, se kterou by měl americký kokršpaněl při práci v terénu patrně praktické problémy. Americký kokršpaněl je celkově nepatrně nižší a může vážit o cca dva kilogramy méně.