Akita

Áttekintés

Milyen a Akita?

Jellem és aktivitás

Jellem

Vzhledově atraktivní pes s neobyčejně pestrou minulostí, plnou mnoha strhujících a pohnutých momentů, je oblíben nejen v zemi svého vzniku. Kvůli velkému vzrůstu a komplikovanější povaze se plemeno akita inu sice nikdy neocitlo na nejvyšších příčkách žebříčku celosvětově nejpopulárnějších psů, přesto příznivců tohoto pozoruhodného plemene přibývá pozvolna i u nás. Nejedná se ovšem o psa pro každého, akita inu je vhodný zejména do rukou zkušeného chovatele.

Japonská špicovitá plemena se totiž povahově značně odlišují od evropských špiců, kteří jsou obecně velmi extrovertní. Japonští špicové včetně akity inu jsou naproti tomu dosti rezervovaní, zdrženliví a opatrní psi. Pokud jsou špatně vychováváni, můžou u zástupců plemene akita inu začít převládat sklony k svéhlavému až panovačnému jednání. Někdy se může v případě podcenění socializace a výcviku vyskytnout závažný problém s ostrou nevraživostí akity inu vůči jiným psům. Akita inu není zkrátka přehnaně společenský pes, co se jeho vlastního druhu týče.

Své rodině je akita inu věrný doslova až za hrob. Je to inteligentní, odvážný pes, obdařený velikou silou a obratností. Zatímco k cizím lidem je nedůvěřivý a má silně vyvinuté ochranářské instinkty, v kruhu vlastní lidské smečky se z něj stává přítulný, nadmíru milý pes. Oproti některým evropským špicům je o poznání klidnější a štěká jen zřídka. Neznamená to ale, že by se jednalo o mlčenlivého psa. Je schopen vydávat širokou škálu zvuků, kterými baví i rozčiluje svého pána.

Gondozás és táplálás

Gondozás

Výchova akity inu není úplně jednoduchá. Akita inu vyžaduje zkušený výcvik založený na obrovské trpělivosti a lásce. Jakýkoliv nátlak či nepříjemný dril se neshledává s kýženým účinkem. Naopak má takové jednání ze strany chovatele psa negativní dopad, neboť akita inu má svou hlavu a násilné vnucování čehokoliv se tomuto psovi hrubě příčí. Přitom je ale třeba dodržovat ve vztahu k němu důsledné jednání a jasně mu stanovit místo ve smečce.

Je velmi důležité nepodcenit důkladnou socializaci a od raného věku svého psa vystavovat kontaktům se všemi a vším, s čím se bude v budoucnu potkávat. Vhodné jsou socializační tréninky v podobě výprav na zalidněná a rušná místa. Návštěva výcvikových kurzů již od štěněčího věku zajistí vedle posílení domácí výchovy včasný návyk psa na pestrou psí společnost, se kterou mají někteří zástupci tohoto plemene běžně problémy.

Akita inu je nesmírně fixovaný na svého pána a potřebuje s ním být v intenzivním kontaktu. Pokud je tato podmínka dodržena, může být umístěn mimo dům, neboť dobře snáší i nižší teploty. Život uvnitř příbytku svého pána, kde je v co nejtěsnějším sepětí se svou milovanou rodinou, mu však svědčí o mnoho lépe. Ačkoliv je odměřený k cizím lidem i psům a zdálo by se, že je poněkud asociální, jeho rodinný kruh pro něj znamená vše.

Srst akity inu nevyžaduje speciální péči, zpravidla postačí občasné pročesání. Výhodou je samočistící schopnost osrstění, díky níž akita inu vypadá stále upraveně, i když je koupán sporadicky a srst vyčesávána jen nárazově. Zvýšenou péči je třeba vynaložit dvakrát ročně, když pes líná. V tomto období je uvolňováno obrovské množství srsti a je-li pes chován v bytě, jeho chlupy jsou absolutně všude.

Nikdy nezapomínáme věnovat dostatečnou a pravidelnou péči chrupu našeho psa, stejně tak dbáme na včasné ostříhání delších drápků a alespoň jednou týdně kontrolujeme zevní zvukovod, zda není znečištěn.

Egészség és tenyésztés

Egészség

Průměrná délka života: 10 – 12 let.

U tohoto plemene se, stejně jako u ostatních plemen psů, některá onemocnění vyskytují častěji než jiná. Závažnou chorobou, která se u akity inu objevuje i napříč chovem v České republice, je sebózní adenitida. Přesný mechanismus vzniku této nemoci není dodnes jasný a neexistuje tudíž ani stoprocentně účinná cílená léčba s trvalým efektem. V průběhu rozvoje choroby jsou postupně fatálně ničeny mazové žlázy kůže. Nežádoucí symptomy mohou být mnohdy pouze tlumeny a dlouhodobě potlačovány. Onemocnění je předáváno na dědičném základě a první příznaky se mohou objevit již v pozdějším štěněčím věku.

Kromě sebózní adenitidy byl u akity inu zaznamenán rovněž výskyt dysplazie kyčelního kloubu, onemocnění očí (progresivní retinální atrofie), snížená funkce štítné žlázy, torze žaludku, von Willebrandova nemoc či kryptorchismus.

A fajta története és eredete

Na území dnešního Japonska se usadili na sklonku pravěku Ainové, lovecko-sběračské etnikum, jehož přesný původ není do dnešní doby zcela uspokojivě a přesně objasněn. Pravděpodobně přišli ze západní části asijského kontinentu. V současné době se jedná o maličkatý národ, čítající jen několik tisíc obyvatel, disponující vlastním jazykem a pestrou tradiční kulturou. Ainové chovali od počátku v Japonsku špicovité psy, kteří jim pomáhali lovit zvěř a byli pečlivými hlídači obydlí svých pánů. Měli své psy ve velké vážnosti, neboť jejich legendárním předkem byl právě pes, jenž zplodil prvního člověka se ženou.

Psy Ainů lze právem považovat za vůbec nejpůvodnější psí druh v Japonsku. Stali se předky a výchozím bodem pro postupný vývoj veškerých japonských špiců, kteří jsou spojeni příbuzenskými svazky se špicovitými plemeny z Asie. Japonská psí plemena jsou příbuzná se samojedem, blízcí jsou jim také čau čau a šarpej. I když mají japonští psi navzájem odlišnou velikost a někdy se liší i svým zbarvením srsti, typ tělesné konstituce a jisté dílčí tělesné znaky (bujně osrstěný ocas stočený nad hřbetem, vzpřímené trojúhelníkové uši) jsou u všech z nich naprosto shodné.

Pojmenování plemene „akita inu“ je kombinací názvu provincie ležící na ostrově Honšú (Akita) a japonského výrazu pro psa (inu). Někdy je možné se setkat také s označením „akita ken“, které koresponduje s dalším vyjádřením slova „pes“ v japonštině. Akita inu je největší ze všech japonských špiců. Původní japonští psi byli výrazně menšího vzrůstu. Z 16. století již ale máme spolehlivé záznamy o větších psech, používaných při lovu s divočáky či medvědy a tehdy oblíbených psích zápasech. Velikost těchto psů byla cíleně notně posílena v 19. století, kdy došlo k jejich záměrnému křížení s mastifem a tosou inu.

Křížení s mohutnými psy znamenalo tedy ve své době požadované zvětšení velikosti akity inu, které bylo prospěšné během psích zápasů. Zároveň s sebou tento krok nesl i značnou ztrátu vlastností, typických pro původní plemeno, tolik obdivovaných a ceněných. Na konci 19. století díky rozmachu křížení s jinými typy psů chov vlastního plemene celkově upadal a byl omezen na velmi nízký počet jedinců v provincii Akita. V roce 1908 byly v Japonsku zakázány psí zápasy. Následně začal být prosazován a konečně i realizován chov založený na původních kvalitách plemene. V roce 1927 vznikl první chovatelský klub akity inu.

Ačkoliv bylo několik reprezentativních zástupců plemene v roce 1931 označeno samotným císařem za národní památku a poklad, čekalo akitu inu nedlouho poté neveselé období. Během druhé světové války byli tito psi zdrojem praktické kožešiny, která se používala při výrobě oblečení pro japonské vojáky. Psi plemene akita inu byli pro tento účel konfiskováni. Podobného osudu zůstali ušetřeni němečtí ovčáci, které chránila zvláštní vyhláška. Někteří chovatelé se proto snažili zachránit svoje psy křížením právě s tímto plemenem.

Po skončení druhé světové války byl počet zástupců plemene akita inu dramaticky nízký. Navíc panovala mezi chovateli velká nejednotnost a značné zmatky v důsledku předchozího křížení s jinými psy. Došlo dokonce k rozštěpení plemene a vyčlenění tří odlišných typů akity inu. Naštěstí se i přesto podařilo následně provést pozvolnou regeneraci plemene, která vedla k sjednocení a vytvoření dnešního standardu, přičemž hlavní důraz byl kladen na původní ryzí kvality výjimečného špicovitého psa s kořeny v dávné historii Japonska.

Megjelenés és változatok

Hivatalos standard

Könnyen összetéveszthető

Shiba-Inu Již název plemene poukazuje v japonštině na jeho malou velikost. Půvabný shiba-inu působí jako zmenšenina svého velkého příbuzného a skutečně se s ním ve všech podstatných tělesných znacích věrně shoduje. Toto plemeno je ze všech japonských špiců zdaleka nejoblíbenější. Je rozšířené po celém světě.

Kai-Inu Další středně velké plemeno, které se vyznačuje zajímavým žíhaným zbarvením srsti. Kai-inu sdílí s větším akitou inu typické fyziologické rysy, příznačná pro japonská špicovitá plemena. Má ale o něco užší lebeční partii. Jeho hlava působí na pohled celkově gracilnějším dojmem. Plemeno je mimo Japonsko dosti vzácné a zlí jazykové tvrdí, že je méně učenlivé než ostatní japonští špicové.

Americká akita Do USA se dostali zástupci plemene akita inu po druhé světové válce spolu s americkými vojáky a okamžitě zde získali obdiv řady chovatelů. Psi dovezení do USA byli ovlivněni předchozím křížením s mastifem a německým ovčákem. Chov tohoto typu akity inu se v USA ujal, zatímco v Japonsku se chovatelé snažili mezitím oživit tradiční podobu akity inu. Původně stejné plemeno se postupně vzhledově vzdalovalo i kvůli absenci vzájemných dohod o uznávání průkazů původu natolik, že nakonec došlo k vyčlenění nového samostatného plemene americká akita. Obě plemena se liší jak tělesnou konstitucí, tak zbarvením. Americká akita je robustnější, nemusí mít specifické „urajiro“, zbarvení srsti u tohoto psa je povoleno v podstatně širší škále než u japonského akity inu. Povahově je americká akita důvěřivější k cizím lidem a celkově více otevřená.